Karel Čapek: Válka s mloky

Karel Čapek

VÁLKA S MLOKY
Znění tohoto textu vychází z díla Válka s mloky tak, jak bylo vydáno
v Československém spisovateli v roce 1981 (ČAPEK, Karel. Válka s
mloky. 20. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1981. 276 s.
Spisy, sv. 9.).
Další díla Karla Čapka naleznete online na www stránkách Městské
knihovny v Praze:
www.mlp.cz/karelcapek.
Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem
Městské knihovny v Praze, Společností bratří Čapků, Památníku
Karla Čapka a Českého národního korpusu.

KNIHA PRVNÍ

ANDRIAS SCHEUCHZERI

KAPITOLA 1

PODIVÍNSTVÍ KAPITÁNA VAN TOCHA
Kdybyste hledali ostrůvek Tana Masa na mapě, našli byste jej
právě na rovníku kousek na západ od Sumatry; ale kdybyste se
zeptali na palubě lodi Kandong Bandoeng kapitána J. van Tocha, co
to je tahle Tana Masa, před kterou právě zakotvil, nadával by chvíli
a pak by vám řekl, že to je ta nejšpinavější díra v celých Sundských
ostrovech, ještě mizernější než Tana Bala a přinejmenším tak
zatracená jako Pini nebo Banjak; že jediný s odpuštěním člověk,
který tam žije – nepočítámeKli ovšem tyhle všivé Bataky –, je opilý
obchodní agent, kříženec mezi Kubu a Portugalcem a ještě větší
zloděj, pohan a prase než celý Kubu a celý běloch dohromady; a že
jeKli na světě něco zatraceného, pak je to zatracený život na téhle
zatracené Tana Masa, pane. Načež byste se ho patrně zeptali, proč tu
tedy spustil ty zatracené kotvy, jako by tu chtěl zůstat zatracené tři
dny; i zafuněl by podrážděně a bručel by něco v tom smyslu, že
Kandong Bandoeng by sem neplula jenom pro tu zatracenou kopru
nebo palmový olej, to dá rozum, a ostatně po tom vám nic není,
pane, já mám své zatracené rozkazy, pane, a vy buďte tak laskav,
pane, a hleďte si svého. A nadával by tak rozsáhle a hojně, jak se
sluší na staršího, ale na svůj věk stále ještě svěžího lodního kapitána.
Ale kdybyste místo všetečných otázek nechali kapitána J. van
Tocha, aby si bručel a proklínal pro sebe, mohli byste se dovědět víc.
Což není na něm vidět, že si potřebuje ulevit? Jen ho nechte, jeho
roztrpčenost si najde cestu sama. “Tak se podívejte, pane,” vyhrkne
kapitán, “ti chlapi u nás v Amsterodamu, ti zatracení židi tam
nahoře si vzpomenou, prý perly, člověče, ohlídněte se po nějakých
perlách. Prý jsou teď lidi blázni po perlách a vůbec.” Tu si kapitán
rozhořčeně odplivne. “To se ví, ukládat tititi v perlách! To je z toho,
že vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to
celé. A tomu se říká krize, pane.” Kapitán J. van Toch maličko
zaváhá, nemáKli se dát s vámi do řeči o národohospodářských
otázkách; dnes se totiž o jiném nemluví. Jenže tady před Tana
Masou je na to příliš horko a lenivo; i mávne kapitán van Toch
rukou a brumlá: “Ono se řekne, perly! Pane, na Cejloně je mají
vybrakované na pět let, na Formose je zakázali lovit – A tož prý,
koukejte, kapitáne van Tochu, abyste našel nová loviště. Zajeďte na
ty zatracené ostrůvky, třeba se na nich najdou celé lavice škeblí – –”
Kapitán pohrdavě zatroubí do blankytně modrého kapesníku. “Ty
krysy v Evropě si představují, že se tady dá ještě něco najít, o čem
nikdo neví! Ježíšmarjá, jsou to moulové! Ještě že na mně nechtějí,
abych se díval tady těm Batakům do rypáků, nesmrkajíKli perly.
Nová loviště! V Padangu je nový bordel, to ano, ale nová loviště?
Pane, já tady ty všechny ostrovy znám jako své kalhoty… od
Cejlonu až po ten zatracený Clipperton Island… Jestli si někdo
myslí, že tu ještě něco najde, na čem by se dalo vydělat, tak šťastnou
cestu, pane! Třicet let tady jezdím, a teď na mně ti pitomci chtějí,
abych tu něco objevil!” Kapitán van Toch se přímo dusí tímto
urážejícím nárokem. “Ať sem pošlou nějakého zelenáče, ten jim toho
objeví, že budou mrkat; ale žádat to na někom, kdo to tady zná jako
kapitán J. van Toch… To račte uznat, pane. V Evropě, tam by se dalo
ještě ledacos objevit; ale tady – Sem přece lidé přijdou jen proto, aby
čenichali, co se dá sežrat, a ani sežrat ne: co se dá kupovat a
prodávat. Pane, kdyby v celých zatracených tropech bylo ještě něco,
co by mělo dubbeltje ceny, tak budou u toho stát tři agenti a mávat
usmrkaným kapesníkem na lodi sedmi států, aby zastavily. Tak je
to, pane. Já to tu znám líp než koloniální úřad Jejího Veličenstva
královny, račte prominout.” Kapitán van Toch usilovně přemáhá
svůj spravedlivý hněv, což se mu po delším burácení podaří. “Vidíte
tamhle ty dva mizerné lenochy? To jsou lovci perel z Cejlonu, bůh
mě netrestej, Singhalesové, jak je Hospodin stvořil; ale proč to dělal,
to nevím. Tohle teď vozím s sebou, pane, a když někde najdu
kousek pobřeží, na kterém není napsáno Agency nebo Baťa nebo
Celní úřad, pouštím to do vody, aby to hledalo škeble. Ten menší
darebák se potápí až osmdesát metrů hluboko; tuhle na Princových
ostrovech vylovil z hloubky devadesáti metrů kliku od
kinematografického aparátu, pane, ale perly, kdepak! Ani zdání!
Ničemná chamraď, tihle Singhalesové. Tak takovouhle zatracenou
práci já mám, pane: dělat, jako bych nakupoval palmový olej, a
přitom hledat nová loviště perlorodek. Snad ještě budou chtít, abych
objevil nějakou panenskou pevninu, ne? To přece není práce pro
poctivého obchodního kapitána, pane. J. van Toch není žádny
prokletý dobrodruh, pane. Ne, pane.” A tak dále; moře je veliké a
oceán času nemá hranic; plivej do moře, člověče, a ono se nevzedme,
spílej svému osudu, a nepohneš jím; a tak po mnoha přípravách a
okolcích jsme konečně u toho, že kapitán holandské lodi Kandong
Bandoeng J. van Toch vzdychaje a klna slézá do člunu, aby
vystoupil v kampongu na Tana Masa a jednal s opilým křížencem
mezi Kubu a Portugalcem o některých obchodních záležitostech.
“Sorry, Captain,” řekl konečně kříženec mezi Kubu a
Portugalcem, “ale tady, na Tana Masa, žádné mušle nerostou. Ti
špinaví Batakové,” děl s nesmírnou ošklivostí, “žerou i medúzy;
jsou víc ve vodě než na zemi, ženské tu smrdí rybinou, to si
nemůžete představit – co jsem to chtěl říci? Aha, vy jste se ptal na
ženské.”
“A není tu někde kousek břehu,” ptal se kapitán, “kde tihle
Batakové nelezou do vody?”
Kříženec mezi Kubu a Portugalcem vrtěl hlavou. “Není, pane.
Leda Devil Bay, ale to pro vás nic není.”
“Proč?”
“Protože… tam nikdo nesmí, pane. Mám vám nalít, kapitáne?”
“Thanks. Jsou tam žraloci?”
“Žraloci a vůbec,” mumlal kříženec. “Špatné místo, pane.
Batakové by neradi viděli, kdyby tam někdo lezl.”
“Proč?”
“… Jsou tam čerti, pane. Mořští čerti.”
“Co je to mořský čert? Ryba?”
“Žádná ryba,” namítal vyhýbavě kříženec. “Prostě čert, pane.
Podmořský čert. Batakové mu říkají tapa. Tapa. Oni tam prý mají
své město, ti čerti. Mám vám nalít?”
“A jak vypadá… ten mořský čert?”
Kříženec mezi Kubu a Portugalcem pokrčil rameny. “Jako čert,
pane. Já ho jednou viděl… totiž jenom jeho hlavu. Vracel jsem se po
člunu od Cape Haarlem… a najednou to přede mnou vystrčilo z
vody takovou palici.”
“No a? Čemu je to podobné?”
“Kotrbu to má… jako Batak, pane, ale docela holou.”
“Nebyl to opravdu Batak?”
“Nebyl, pane. Na tom místě žádný Batak přece nevleze do vody.
A pak… ono to na mne mrkalo spodními víčky, pane.” Kříženec se
otřásl hrůzou. “Spodními víčky, která sahají přes celé oko. To je
tapa.”
Kapitán J. van Toch otáčel tlustými prsty sklenici s palmovým
vínem. “A nebyl jste opilý, co? Ožralý jste nebyl?”
“Byl, pane. Jinak bych tamtudy nevesloval. Batakové to nemají
rádi, když někdo ty… čerty vyruší.”
Kapitán van Toch potřásl hlavou. “Člověče, žádní čerti nejsou. A
kdyby byli, museli by vypadat jak Evropani. To byla snad nějaká
ryba či co.”
“Ryba,” koktal kříženec mezi Kubu a Portugalcem, “ryba nemá
ruce, pane. Já nejsem žádný Batak, pane, já jsem chodil do školy v
Badjoengu… možná že ještě umím desatero a jiné vědecky dokázané
nauky; vzdělaný člověk přece pozná, co je čert a co je zvíře. Zeptejte
se Bataků, pane.”
“To jsou černošské pověry,” prohlásil kapitán s žoviální
převahou vzdělaného muže. “Vědecky je to nesmysl. Čert přece
nemůže žít ve vodě. Co by tam dělal? Nesmíš dát na tlachy
domorodců, hochu. Někdo dal tomu zálivu jméno Čertův záliv, a od
té doby se ho Batakové bojí. Tak je to,” děl kapitán a uhodil tlustou
dlaní do stolu. “Nic tam není, chlapče, to je přece vědecky jasné.”
“Je, pane,” souhlasil kříženec, který chodil do školy v Badjoengu.
“Ale žádný rozumný člověk nemá co hledat v Devil Bay.”
Kapitán J. van Toch zrudl. “Co?” rozkřikl se. “Ty špinavý Kubu,
ty si myslíš, že se budu bát tvých čertů? A to se podíváme,” řekl,
vstávaje v celé mohutnosti svých poctivých dvou set liber. “Já tady s
tebou nebudu mařit svůj čas, když mám na starosti business. Ale to
si pamatuj: v holandských koloniích žádní čerti nejsou; jsouKli nějací,
tedy ve francouzských. Tam by mohli být. A teď mně zavolej
starostu tady toho zatraceného kampongu.”
Řečeného hodnostáře nebylo nutno dlouho hledat; seděl na
bobku vedle míšencova krámu a žvýkal cukrovou třtinu. Byl to
nahý starší pán, ale daleko hubenější, než bývají starostové v
Evropě. Kousek za ním, se zachováním náležité distance, seděla na
bobku celá vesnice i s ženami a dětmi, zřejmě čekajíc, že bude
filmována.
“Tak poslyš, hochu,” oslovil ho kapitán van Toch malajsky (mohl
jej oslovit také holandsky nebo anglicky, neboť ctihodný. starý Batak
neuměl slovo malajsky a celou řeč kapitánovu musel tlumočit do
batačtiny kříženec mezi Kubu a Portugalcem; ale z nějakých důvodů
považoval kapitán malajštinu za vhodnější). “Tak poslyš, hochu, já
bych potřeboval několik velkých, silných, statečných chlapíků, aby
šli se mnou na lov. Rozumíš, na lov.”
Míšenec to přeložil a starosta kýval hlavou, že jako rozumí; načež
se obrátil k širšímu auditoriu a měl k němu řeč provázenou zřejmým
úspěchem.
“Náčelník říká,” tlumočil míšenec, “že celá vesnice půjde s
tuanem kapitánem na lov, kam bude tuan chtít.”
“Tak vidíš. Řekni jim teda, že půjdeme lovit škeble do Devil
Bay.”
Následovalo asi čtvrthodinné rozčilené rokování, na kterém měla
podíl celá vesnice, zejména staré ženy. Konečně se míšenec obrátil
ke kapitánovi. “Říkají, pane, že do Devil Bay se nemůže jít.”
Kapitán počal rudnout. “A proč ne?”
Míšenec krčil rameny. “Protože tam jsou tapaKtapa. Čerti, pane.”
Kapitán počal nabíhat do fialova. “Tak jim řekni, když
nepůjdou… že jim vyrazím všechny zuby… že jim utrhám uši… že
je pověsím… a že jim spálím ten zavšivený kampong, rozumíš?”
Míšenec to poctivě přeložil, načež opět následovala delší živá
porada. Konečně se míšenec obrátil ke kapitánovi. “Říkají, pane, že
si půjdou stěžovat do Padangu na policii, že jim tuan vyhrožoval.
Na to prý jsou paragrafy. Starosta říká, že to tak nenechá.”
Kapitán J. van Toch počal modrat. “Tak mu řekni,” zařval, “že
je…” A mluvil bez oddechu dobrých jedenáct minut.
Míšenec to přeložil, pokud mu stačila zásoba slov; a po nové,
dlouhé sice, ale věcné úradě Bataků tlumočil kapitánovi. “Říkají,
pane, že by tedy byli ochotni upustit od soudního stíhání, zaplatíKli
tuan kapitán pokutu do rukou místních úřadů. Prý,” zaváhal, “dvě
stě rupií; ale to je trochu mnoho, pane. Nabídněte jim pět.”
Barva kapitána van Tocha se počala rozpadat v brunátné skvrny.
Nejprve nabízel vyvraždění všech Bataků na světě, potom slevil na
tři sta kopanců a konečně by se byl spokojil s tím, že vycpe starostu
pro koloniální muzeum v Amsterodamu; naproti tomu Batakové šli
ze dvou set rupií na železnou pumpu s kolem a nakonec setrvali na
tom, aby kapitán dal starostovi z titulu pokuty benzínový
zapalovač. (“Dejte jim to, pane,” domlouval kříženec mezi Kubu a
Portugalcem, “já mám tři zapalovače na skladě, ale bez knotu.”)
Takto byl obnoven mír na Tana Masa; ale kapitán J. van Toch věděl,
že nyní je v sázce prestiž bílé rasy.
Odpoledne odrazil od holandské lodi Kandong Bandoeng člun,
ve kterém byli přítomni zvláště: kapitán J. van Toch, Švéd Jensen,
Islanďan Gudmundson, Fin Gillemainen a dva sinhálští lovci perel.
Člun zamířil rovnou k zátoce Devil Bay. – Ve tři hodiny, když
nastával vrchol odlivu, stál kapitán na břehu, člun křižoval asi sto
metrů od pobřeží, aby dával pozor na žraloky, a oba sinhálští
potápěči čekali s noži v ruce na znamení, aby skočili do vody.
“Tak, teď ty,” kázal kapitán tomu delšímu naháči. Sinhálec skočil
do vody, brodil se několik kroků a pak se propadl. Kapitán se díval
na hodinky.
Za čtyři minuty a dvacet vteřin se vynořila asi šedesát metrů
vlevo hnědá hlava; s podivným, zoufalým a přitom paralyzovaným
chvatem se drápal Sinhálec na balvany, v jedné ruce nůž na
odřezávání škeblí, v druhé ruce škebli perlorodky.
Kapitán se zamračil. “No, co je?” řekl ostře.
Sinhálec ještě pořád klouzal po balvanech, hlasitě se zajíkaje
hrůzou.
“Co se stalo?” křičel kapitán.
“Sáhib, sáhib,” vypravil ze sebe Sinhálec a klesl na břehu sípavě
vydechuje. “Sáhib… sáhib…”
“Žraloci?”
“Djins,” zaúpěl Sinhálec. “Čerti, pane. Tisíce, tisíce čertů!”
Zarýval si pěsti do očí. “Samí čerti, pane!”
“Ukaž tu škebli,” kázal kapitán a otevřel ji nožem. Byla v ní malá,
čistá perlička. “A víc jsi toho nenašel?”
Sinhálec vyňal ještě tři škeble z pytlíku, který měl pověšen na
krku. “Jsou tam škeble, pane, ale ti čerti je hlídají… Dívali se na mne,
když jsem je odřezával…” Jeho chundelaté vlasy se naježily úděsem.
“Sáhib, tady ne!”
Kapitán otevřel škeble; dvě byly prázdné a ve třetí byla perla jako
hrách, kulatá jako kapka rtuti. Kapitán van Toch se díval střídavě na
perlu a na Sinhálce zhrouceného na zemi.
“Ty,” řekl váhavě, “nechtěl bys tam skočit ještě jednou?”
Sinhálec beze slova zavrtěl hlavou.
Kapitán J. van Toch pocítil na jazyku silnou chuť láteřit; ale k
svému překvapení shledal, že mluví tiše a téměř měkce: “Neboj se,
chlapče. A jak vypadají ti… čerti?”
“Jako malé děti,” vydechl Sinhálec. “Mají ocas, pane, a jsou takhle
vysocí,” ukázal asi metr dvacet od země. “Stáli kolem mne a dívali
se, co tam dělám… byl jich takový kruh…” Sinhálec se roztřásl.
“Sáhib, sáhib, tady ne!”
Kapitán van Toch přemýšlel. “A co, mrkají spodními víčky nebo
jak?”
“Nevím, pane,” chraptěl Sinhálec. “Je jich tam… deset tisíc!”
Kapitán se ohlédl po druhém Sinhálci; stál asi sto padesát metrů
dál a lhostejně čekal s rukama založenýma na ramenou; pravda,
když je člověk nahý, nemá kam jinam dát ruce než na svá vlastní
ramena. Kapitán mu mlčky pokynul, a drobný Sinhálec skočil do
vody. Za tři minuty a padesát vteřin se vynořil, drápaje se na
balvany klouzajícíma rukama.
“Tak polez,” křikl kapitán, ale pak se podíval pozorněji a už
skákal po balvanech k těm zoufale tápajícím rukám; člověk by
nevěřil, že takové těleso dovede tak skákat. V posledním okamžiku
zachytil jednu ruku a supě tahal Sinhálce z vody. Potom ho položil
na balvan a utíral si pot. Sinhálec ležel bez hnutí; měl jeden bérec
odřený na kost, patrně o kámen, ale jinak byl celý. Kapitán mu
nadzvedl víčko; bylo vidět jenom bělmo očí zvrácených v sloup.
Neměl škeblí ani nože.
V tu chvíli zarejdoval člun s posádkou blíž ke břehu. “Pane,”
volal Švéd Jensen, “jsou tu žraloci. Budete lovit dál?”
“Ne,” řekl kapitán. “Pojeďte sem sebrat ty dva.”
“Podívejte se, pane,” upozorňoval Jensen, když se vraceli k lodi,
“jak je tady najednou mělko. To jde odtud rovně až ke břehu,”
ukazoval šťouchaje veslem do vody. “Jako by tu byla pod vodou
nějaká hráz.”
Teprve na lodi přišel malý Sinhálec k sobě; seděl s koleny pod
bradou a třásl se na celém těle. Kapitán poslal lidi pryč a sedl si
zeširoka rozkročen.
“Tak ven s tím,” řekl. “Cos tam viděl?”
“Džiny, sáhib,” šeptal malý Sinhálec; nyní se mu počala chvět i
oční víčka a po celém těle mu vyrazily krupičky husí kůže.
Kapitán van Toch zachrchlal. “A… jak vypadají?”
“Jako… jako…” V očích Sinhálcových se zase začal ukazovat
proužek bělma. Kapitán J. van Toch mu s neočekávanou hbitostí
zpolíčkoval obě tváře dlaní i hřbetem ruky, aby ho přivedl k sobě.
“Thanks, sáhib,” vydechl malý Sinhálec a v bělmu jeho očí zase
vypluly panenky.
“Už je dobře?”


Karel Čapek: Válka s mloky

PDF file: http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/34/75/66/valka_s_mloky.pdf

valka_s_mloky.rtf (jirousev)