Cyklické tělo

Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Ústav religionistiky
Cyklické tělo, spiritualita a probouzení ženy:
přepisování genderových identit v prostředí

ženských kruhů

Autoreferát disertační práce

Michaela Ondrašinová
školitel: prof. PhDr. Dušan Lužný, Dr.

Brno 2016

Obsah
Autoreferát............................................. 3
Seznam literatury............................................. 14
Seznam publikací............................................. 26
Další vědecké aktivity............................................. 27
Resumé............................................. 30

Autoreferát
Disertační práce je výstupem etnografického výzkumu, v jehož
rámci jsem studovala diskurs (ve smyslu jazyka a praktik)
vztahující se k hledání „ženské přirozenosti“. Výzkum byl veden v
prostředí ženských kruhů a seminářů, které byly pořádány ve dvou
českých centrech zaměřených na osobní a duchovní rozvoj. Práce
je příspěvkem ke studiu problematiky utváření osobní identity; v
této souvislosti jsem se zabývala tím, jakým způsobem se přepisují
současné ženské identity na identity spojené s větší mocí a
akceschopností. Vedle toho může být práce čtena také jako
etnograficky podložený vhled do míst, v nichž se využívá diskurs
osobního rozvoje a alternativní spirituality.
Na nejobecnější úrovni mě zajímalo, jakou práci je potřeba
vykonat, aby žena objevila a realizovala své „přirozené ženství“.
K výzkumu vytváření „přirozenosti“ a s ní spojené „ženské síly“
jsem přistupovala prostřednictvím dvou souvisejících otázek:
otázky, jak se z žen stávají ženy „cyklické“ (přičemž právě
cykličnost byla v tomto prostředí chápána jako výraz ženské
přirozenosti), a otázky, jak vznikají ženy „zmocněné“
(empowered) neboli jak se utvářejí ženské subjektivity obdařené
větší mocí a akceschopností. Jinak řečeno zaměřila jsem se na
soubor technik a s nimi spojeného vědění, které by bylo možné –
na základě paralely s Foucaultovým konceptem „technologie já“
(Foucault 1988) – označit jako technologii cykličnosti a
technologii zmocňování.
Utváření „cyklické ženy“ jsem sledovala prostřednictvím
vědění, technik a diskusí týkajících se zejména práce s
menstruačním cyklem. „Objevování“ vlastní cykličnosti ovšem
neprobíhalo jako přímočaré přebírání ideálů a pravidel daných
diskursem o cykličnosti. Jinak řečeno cyklická identita nevzniká
tak, že se diskurs o cykličnosti jednoduše „nasadí“ na těla
jednotlivých žen. Je výsledkem složitějšího procesu, v jehož rámci
je ideál cykličnosti, který chce být zhmotněn, konfrontován s
odporem (srov. Butler 1993). Tento odpor je vyvoláván
situovaností žen v určitých sociálních vztazích a podmínkách i
jejich tělesností, která se do určité míry vzpírá tomu být
uspořádaná v souladu s modelem a teorií menstruačního cyklu
(srov. Butler 1993: 1-2, Crossley 2006: 60).
Jednou z mých hlavních otázek tedy bylo, jakým způsobem se
„cyklické ženství“ – jako určitý ideál a subjektivní pozice
vytvářená diskursem o cykličnosti – zhmotňuje v tělech a životech
jednotlivých žen (za působení jejich tělesnosti a sociálního
prostředí, v němž se pohybují)?
„Cyklickou ženu“ je možné chápat také jako jednu z forem
„zmocněné“ ženské subjektivity, založené na sledování ženských
cyklů, jež se pro ženu stávají zdrojem určité síly. V tomto pojetí je
menstruační cyklus nebo samotná menstruace chápána jako „dar“
a zdroj určitých schopností, které mohou ženy „přirozeně“
využívat, nikoli jako omezení svobody nebo obtěžující či přímo
zneschopňující záležitost.
Téma zmocňování tak organicky navazuje na můj zájem o
dělání cyklických těl a cyklických žen. Z této perspektivy
pohlížím na diskurs o ženství přítomný na ženských kruzích jako
na něco, co produkuje také posílené ženské subjektivity. V části o
zmocňování se zaměřuji na koncepty a techniky, jejichž
prostřednictvím se vytváří „ženská síla“ a v souvislosti s tím také
ženská subjektivita obdařená větší mocí a akceschopností.
Výchozím bodem pro toto zkoumání se stala otázka, „jak ženy
přepisují svá těla na [těla] posvátná a zmocněná“ (Macpherson
2008: 8), respektive na těla nadaná určitou mocí, věděním a
zvláštními schopnostmi.
Tato dvě hlavní témata práce jsem propojila s narativem, jenž
takové přepisování ženských identit zasazuje do společenského
kontextu určovaného jednak diskursem neoliberalismu o tom, jak
má vypadat „plný“ subjekt, jednak detradicionalizačními procesy
a reakcemi na ně.
V této souvislosti vstupuji do dialogu s Giddensovým
konceptem reflexivně vytvářené identity, respektive identity, která
se stává určitým projektem spojeným s volbou „kým být a jak
jednat“ (Giddens 1994: 75). Toto pojetí identity chápu jako
zobrazení mocného kulturního ideálu, jenž působí v pozdně
moderních společnostech a ovlivňuje jejich členy v tom, jak
přemýšlejí o sobě a jak konstruují a plánují svůj život. Zároveň
představuje ideál subjektivity, který souzní s ideologií
neoliberalismu; někteří autoři v tomto smyslu považují reflexivní
subjekt za „ideální a privilegovaný subjekt neoliberalismu“ (srov.
Adams 2006: 519). Tento ideál subjektu jako někoho, kdo je
zodpovědný za utváření sebe a svého života, prostřednictvím
svých voleb vyjadřuje „sebe“ a do světa vysílá zprávu o své
jedinečnosti a autenticitě, sice působí jako kulturně mocný
imperativ, zároveň je ale poukazováno na to, že možnost
naplňovat jej je pro mnohé skupiny obyvatel značně omezená.
Ženy bývají zobrazovány právě jako jedna z takových skupin.
V návaznosti na to se rozvíjí kritický narativ o konfliktních
nárocích kladených na ženy, od nichž se očekává, že budou
zastávat převážnou část práce spojené s domácností, rodinou a
výchovou dětí a zároveň budou působit v placeném zaměstnání
jako produktivní zaměstnankyně či podnikatelky a budovat svou
kariéru. Motiv neslučitelných nebo jen obtížně slučitelných rolí je
také východiskem pro vysvětlování přitažlivosti (alternativní)
spirituality pro určité skupiny žen (viz Woodhead 2007, 2008). V
tomto smyslu je spiritualita chápána jako prostor pro řešení otázek
týkajících se identity a seberealizace, tedy témat, jež se pro ženy
zachycené v protichůdných rolových nárocích a/nebo postrádající
osobní uspokojení z vykonávání takových rolí stávají
významnými. Spirituální praktiky v tomto smyslu poskytují
prostor pro experimentování s určitými alternativními identitami
(Woodhead 2008: 158), především s těmi identitami, jež jsou
konstruovány jako nezávislé na sociálním postavení jedince,
protože jejich zdrojem je určité „vnitřní“ či „hlubší“ jádro
osobnosti, které jedinec běžně nezná a nepoužívá.
Paralelně s tím lze techniky zmocňování chápat jako reakci na
podmínky života ovlivněného detradicionalizací. Minimálně
vzhledem k některým oblastem, tématům a sociálním skupinám se
společnost jeví být životním prostorem, v němž je pozice
zavedených sociálních autorit a institucí problematizována a v
němž v souvislosti s tím působí různé alternativní hlasy a přístupy.
Jedinec je ten, na koho je kladena zodpovědnost za různé (často
nejednoznačné) volby a rozhodnutí o svém životě. V tomto
kontextu je podle mého názoru také srozumitelné hledání různých
„vnitřních“ zdrojů síly a vědění, jež mohou sloužit jako nové
nástroje pro rozhodování v každodenním životě. Hledání takových
vnitřních zdrojů moudrosti nebo agence není ovšem jednoduché
ani přímočaré (je například nabízeno následování „hlasu svého
srdce“, ale jak takový hlas zachytit a rozpoznat?), a je tedy potřeba
podstoupit určitý trénink v takových dovednostech, například na
specializovaných seminářích.
Obraz sociálního života spojeného s konfliktními identitami,
frustrací z množství (nemožných) voleb, jež musí jedinec činit,
respektive s vědomím nutnosti být akceschopným individuem a
vědomím nemožnosti takovou subjektivitu plně realizovat, tedy
chápu jako kontext, v němž své místo získávají také různé ženské
a mužské skupiny nebo semináře nabízející vedení pro hledání
vlastní (ženské či mužské) síly. Tvoří tedy určitý širší rámec mého
zkoumání toho, jak se budují cyklické a zmocněné ženské
subjektivity, respektive jak se hledají alternativní zdroje osobní
moci a akceschopnosti.
Technologie cykličnosti a zmocňování
V části o utváření cyklické ženy jsem se tedy pokusila postihnout
důležité aspekty procesu, během něhož se ideál cyklického ženství
(spojený s určitým modelem menstruačního cyklu) více či méně
úspěšně zhmotňuje v tělech a sebepojetích jednotlivých žen.
Věnovala jsem se popisu technik, které se na vytváření
„cyklických žen“ podílejí a které formují ženské tělo do podoby
„těla určitého druhu“, v tomto případě těla cyklického. K tělu jsem
ovšem nepřistupovala pouze jako k hmotě, která je disciplinována
různými technikami, ale také jako k aktivnímu hráči, jenž do
zhmotňování cyklického ženství zasahuje, zejména tím, že se
vzpírá možnosti stát se ideálním cyklickým tělem. Tělo tak bylo
nejen tělem regulovaným, ale také tělem vzdorujícím (tento
„odpor“ se projevoval například v podobě nepravidelností a
výkyvů menstruačního cyklu jednotlivých žen).
Studie o utváření cyklické ženy je zároveň pohledem na to,
jak se utváří a proměňuje identita jedince. Odpor těla, podobně
jako okolnosti související se zasazením žen do sociálních vztahů,
rolí a závazků, produkoval výzvy, o nichž ženy na kruzích
diskutovaly a vzhledem k nimž hledaly řešení. Technologie
cykličnosti tak není tvořena jen předávaným věděním a
technikami, ale zahrnuje také určité strategie vyrovnávání se s
překážkami, které se objevují na cestě za dosažením cyklické
přirozenosti. Strategie, jež byly uplatňovány v jednotlivých
případech, vyrůstaly z balancování mezi dvěma základními
přístupy: přístupem imitace neboli chápáním modelu
menstruačního cyklu jako vzoru k následování či jako ideálu, s
nímž by se jednotlivé ženy měly sladit, a přístupem pozorování, v
jehož rámci byl kladen důraz na individualitu jednotlivých
cyklických těl a v souvislosti s tím také na to, aby každá žena
vypozorovala jedinečný průběh svého cyklu. Identita cyklické
ženy se utvářela za balancování mezi potvrzováním síly modelu
cyklu a potvrzováním jedinečnosti každé ženy. V této souvislosti
bylo možné na diskusích o menstruačním cyklu sledovat, jakým
způsobem se pracuje s diskursem zdůrazňujícím individualitu,
jedinečnost a prvořadost osobní zkušenosti (diskursem typickým
pro alternativní spiritualitu, ale prostupujícím také mnoha dalšími
oblastmi kultury) a jak byly tyto hodnoty spojovány s
modelovostí, následováním a potvrzováním platnosti určité verze
ženství.
V kontextu studia fungování moderních, neoliberálních
společností se upozorňuje na to, že hodnoty svobody a autonomie
jedince jsou úzce provázány s důrazem na sebe-regulaci a sebe-
disciplínu (srov. Gurrieri, et al. 2012: 129); podobnou souvislost
jsem pozorovala i v rámci „objevování“ cyklické přirozenosti.
Čím více byl kladen důraz na jedinečnost každé ženy, tím větší
váha byla přisouzena režimu sebe-disciplíny, tedy pozorování
průběhu svého cyklu (a případně také zaznamenávání, srovnávání,
vyhodnocování svých pozorování) a rozvíjení vnímavosti vůči
„hlasu těla“ (umění „poslouchat se“). V souvislosti s tím vyrůstala
cyklická žena jak ze znalosti modelu menstruačního cyklu, tak z
výcviku k reflexivitě vůči svému tělu a jeho procesům, vůči svým
emocím, chutím a potřebám.
V rámci technologie zmocňování byly ženy vedeny k
osvojování určitých schopností, například schopnosti slyšet „hlas
těla“, využívat intuici nebo se napojit na „inteligenci dělohy“,
které byly zároveň chápány jako bytostně spojené s ženskostí či
ženskou energií. V tomto smyslu měly ženy k těmto schopnostem
a zdrojům moci – oproti mužům – také určitý privilegovaný
přístup. Klíčovou roli v rámci této technologie zmocňování tedy
hrála práce s historickými diskursy o dichotomii mezi mužským a
ženským jako dichotomií mezi racionálním principem a principem
spojeným s emocionalitou a tělesností. Tato dichotomie zůstala
zachována (a s tím také určité vymezení „ženské“ a „mužské“
esence), byla ovšem zásadně přehodnocena, takže to, co bylo dříve
chápáno jako zdroj ženské podřadnosti, se nyní stalo zdrojem
ženské síly. Ženská tělesnost a emocionalita se tak ustavuje jako
zdroj moci – a v některých případech také místo posvátnosti.
V souvislosti s technologií zmocňování jsem také vedla
kritický dialog s představou, že praktiky zmocňování vedou ženy
k vymanění ze sociálních rolí a s nimi spojených očekávání, jež
naplňují ve svých životech jako matky, zaměstnankyně nebo ženy
starající se o domácnost, respektive že přispívají k vyvazování žen
z patriarchálního řádu. Takový pohled na technologii zmocňování
se ovšem ve vztahu k mým datům ukázal jako příliš jednostranný.
Na příkladu zmocňování „pečujícího“ ženství (tedy kvalit, které
ženy projevují jako matky a pečovatelky o domácnost) jsem
ukázala, že spíše než aby byly takové role a společenský řád s
nimi spojený jednoznačně odmítány a bořeny, mohou být naopak
potvrzovány a „posvěcovány“.
Technologii zmocňování žen tedy nechápu jako něco, co má
automaticky emancipační účinky ve vztahu k genderově
založeným nerovnostem nebo sociálním rolím, které ženy
vykonávají. Studium postupů zmocňování pro mě znamenalo
především studium toho, jakým způsobem se některým aspektům
ženské tělesnosti a schopnostem a kvalitám, jež byly spojovány s
ženstvím, dodával speciální význam a jak se z nich stávaly zdroje
síly pro jednotlivé ženy. Chápala jsem je jako výraz hledání
způsobů, jak posílit ženy jako aktérky v každodenním životě –
prostřednictvím dodání určitých nových zdrojů vědění a
schopností jako podkladů pro každodenní rozhodování a
organizování života (spojení s tělem, s menstruačním cyklem,
využívání intuice), dodání zvláštního významu a statusu


Cyklické tělo

PDF file: cyklické tělo.pdf