DraGIF.com

easy and effective way to share PDF documents

Upload PDF and convert to GIF Gallery How DraGIF.com works Search jazyková verze: CZ

prokop

prokop
Address GIF preview for sharing:
https://dragif.com/pdf/abPQ

PDF file size:
1207.44 kB


Free PDF file download:Free PDF file download: ./data/pdf/a/bPQ.pdf
Download: prokop.pdf



» Free upload new PDF document to DraGIF.com and convert to animation «

Sample PDF documents converted to animated GIF





» Free upload new PDF document to DraGIF.com and convert to animation «





Transcript text content of a PDF document prokop.pdf:


10. ledna 2020 7:00

Nadáváme na dávky, přitom miliardy
mizí v nejasných dotacích a daňových

slevách, říká sociolog

Sociolog Daniel Prokop. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Máme tendenci jevy s komplikovaným pozadím přisoudit národní povaze. To pak
zabraňuje jejich řešení, říká sociolog Daniel Prokop. V těchto dnech mu vychází
kniha Slepé skvrny s podtitulem O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších
výzvách společnosti. O kterých tématech se podle něj málo píše a proč bychom měli
začít vést debatu o zdanění práce?

Žijeme v nejsvobodnější a ekonomicky nejúspěšnější době?
V případě Česka a ekonomiky to myslím platí. Například počet lidí, kteří si nemohou
dovolit nenadálý výdaj okolo deseti tisíc korun, klesl za poslední roky z 42 % na
nějakých 24 %. Stejně klesá počet lidí, kteří si nemohou dovolit ani týdenní
dovolenou. Takže ekonomicky úspěšné době v tom slova smyslu, že stoupají příjmy
velké části populace.
Ptáme se proto, že to zmiňoval premiér Babiš v novoročním projevu. Ale podle vaší
knihy to vypadá, že ten obrázek bude trochu komplikovanější. Proč?

Můj pohled na věc vychází z motta mé knížky, které jsem převzal od britské
ekonomky Kate Raworthové: Eµ optimista, pokud š" to µlo]xµiX Eµ
pesimista, pokud š" to vµš_ rezignovat. Myslím, že jsme se v minulosti pozitivními čísly
o chudobě často moc uklidňovali. I Andrej Babiš v tom projevu citoval údaj o relativní
chudobě, podle nějž máme nejméně chudých v Evropě. Pointa toho ukazatele ale je,
že německý a holandský chudý má reálné příjmy na úrovni českého
středněpříjmového člověka.
A myslím si, že pokud se zaměříme jen na pozitiva, často se nezaměříme na to
důležité. Například že jsme nedokázali během období hospodářského růstu provést
reformu sociálního systému a další strukturální změny.
Také nemám rád ta srovnání s tím, kdo je na tom hůře a jak bylo za komunismu. Když
si vaše dítě vymkne kotník, nevysvětlujete mu, že jiné děti mají kotníky taky zlomené.
Srovnání s horšími uklidňuje ty, kteří chudobou a sociálními problémy netrpí,
a nepomáhá těm, kdo trpí.
Ve kterých oblastech tedy leží před Českou republikou největší riziko?
Zaprvé v malé konvergenci regionů, ať už v otázce chudoby, rozšíření exekucí, nebo
výsledků vzdělávání. Kraje jako Karlovarský a Ústecký se dál oddělují od zbytku.
V Moravskoslezském se sice dá hovořit o lepším rozvoji, ale celkově jsme k řešení
tohoto problému léta konjunktury rozhodně nevyužili. Navíc existují i vnitřní
periferie – části krajů, které jsou hůře dostupné a doplácejí na stagnaci infrastruktury.
Zadruhé v systému vzdělávání, který pořád reprodukuje nerovnosti. Ve chvíli, kdy
máme v některých krajích 17 % žáků, kteří nedokončí střední školu ani učiliště, to není
žádný humanistický apel, ale varování. V místech jako Litvínov, Bílina, ale i Tachov,
Jaroměř či Stříbro čtrnáct a více procent dětí nedokončí ani devět tříd základní školy.
Což vytváří velký problém do budoucnosti. Teď máme dvouprocentní
nezaměstnanost, ale tyhle děti budou na pracovním trhu dalších čtyřicet let a jejich
(ne)uplatnitelnost může představovat velký problém.
Zatřetí je to nedůvěra v právní stát, která souvisí s exekucemi a dalšími problémy.
Vznik exekucí u spotřebních půjček se asi částečně vyřešit podařilo, ale do oddlužení
vstupuje tak málo lidí, že bychom beznadějné případy řešili dalších patnáct let.
V knize zmiňujete, že o těchto a dalších problémech chcete psát proto, že „ve vřavě
kulturní války nejsou slyšet“. O kterém z problémů, které v knize popisujete, by se
mělo mluvit víc?
Mezi málo medializované důležité problémy patří debata o tom, kde jsou zbytečné
výdaje českého státu. Nadáváme na sociální dávky, ale v těch rozdáváme historicky
minimální částky a celkové vládní sociální výdaje jsou podprůměrné. Naopak
vydáváme desítky miliard v nejasných dotacích, neefektivních podporách spoření
nebo selektivních daňových slevách.
Pak se také málo debatuje o neschopnosti českého sociálního systému pomoci lidem
včas a zachytit ty, kteří teprve „začínají propadávat“. Sociální systém není dost
prosíťovaný a pomáhá pozdě, a tím vytváří velké neviditelné náklady.
Dáváme miliardy na kojenecké ústavy, kde pobyt stojí až šedesát tisíc měsíčně,
a šetříme na řádově levnější prevenci. To samé platí u ztrát bydlení – řadě
samoživitelek, které končí v azylových domech za 25 tisíc měsíčně, by pomohla
jednorázová pomoc se splacením nájemní kauce.

„Biologizace“ selhání

Když vezmete tuhle situaci, jsme připraveni na to, až se ekonomický cyklus otočí?
Jsme připraveni na další krizi?
Co se týče příjmů obyvatel, tak asi lépe než v roce 2009 – už jsem zmiňoval klesající
procento lidí, kteří si nemůžou dovolit nenadálý výdaj. Ale právě co se týče
regionálních nerovností, vzdělávacího systému a sociálního systému, rozhodně
připraveni nejsme.
Máme navíc stále větší počet důchodců a služby pro ně v některých krajích zaostávají.
Navíc kvůli rozšíření exekucí v generaci padesátníků brzy přijde do důchodu část lidí,
která bude velmi chudá. Na tahle rizika se v době růstu musíme připravovat.
Proč nejsme schopni v téhle debatě mít i prvky solidarity nebo přemýšlení v širším
kontextu, že je potřeba pomáhat lidem ať už z humanistických, ale i pragmatických
důvodů?
Vynechávat při debatě pragmatický aspekt je velká chyba. Když část hejtmanů
prosazovala cut-off skóre ~u]v]uov_ hranice ·‰"“v}š] v ‰Ž]i_ulZ na ^aU pozn.
red.), postavil se proti tomu mimo jiné i Svaz průmyslu a obchodu právě proto, že
věděli, že vyřadit velkou část lidí z kvalitního středního vzdělávání není ekonomicky
perspektivní. U všech nerovností, které jsem zmiňoval, by se měly více popsat právě
tyto pragmatické aspekty. Vezměte si třeba příklad předškolní vzdělávání, které je
v Česku extrémně podfinancované.
Podle amerického ekonoma Jamese Heckmana mají investice do dobrého
předškolního vzdělávaní znevýhodněných děti návratnost až deset procent ročně.
Jeden investovaný dolar se vám v životě člověka vrátí sedmkrát až desetkrát, protože
je méně nezaměstnaný, nemocný, páchá méně trestných činů a podobně.
Samozřejmě záleží také na kvalitě té školky, jak brzo do ní dítě dostanete, ale jsou
tam obrovské ušetřené sociální náklady. Z těchto intervencí má nakonec velký
prospěch průmysl, celý region a podobně. Tohle se málo akcentuje.
Proč tímhle víc neargumentují čeští politici?
Asi jim chybí data a možná máme dluh i my jako experti. Velká část našich debat se
zaměřovala na hodnotové pozadí celé věci a málo se řešila pragmatická část
problému. Navíc politici uvažují v horizontu čtyř let a ušetřené náklady se jich už
nemusí týkat. Taky je to těžké běžné populaci vysvětlit.
Z výzkumů víme, že finanční návratnost pro lidi jako jasný argument ne vždy funguje.
Přínosy jako méně vyplacených sociálních dávek, menší nezaměstnanost, vzdělanější
a koheznější společnost, která méně volí extremisty, jsou velmi vzdálené. Ale náklady,
které k tomu vedou, vypadají velmi konkrétně.
Pomohlo by tedy, kdyby experti tyhle problémy víc rámovali přes efektivitu?
Určitě. Další zdroj naší pasivity ale může být také sebepotvrzující cyklus. Na straně
systému a většinové společnosti i znevýhodněných a diskriminovaných. Jeden
experiment CERGE ukázal, že jako pracující středoškolák máte výrazně menší šanci
být pozván na pracovní pohovor či prohlídku bytu, když máte v životopisu napsáno
Horváth místo Hájek. Posuzování podle skupinové charakteristiky vás pak může vést
k úvaze, že vzdělání pro vás stejně nebude hrát roli.
Z hlediska většinové populace pak možná dochází k tomu, co Stanislav Štech popisuje
jako „biologizaci“ selhání. Investice do romských dětí z vyloučených lokalit a dětí
chudých a méně vzdělaných rodičů prý nemá smysl, protože jejich neúspěch je
biologicky daný, mají to prý v genech.
Proč ale ve státech jako Finsko nebo Estonsko sociální původ dětí ve vzdělávání
hraje menší roli?
No protože více investují do školek, podpory dětí od školních psychologů či
speciálních pedagogů a hlídají kvalitu všech škol, místo aby děti roztřídili podle
aspirací rodičů. Navíc v případě romských dětí máme stále osmdesát škol, kam chodí
převážně Romové, a dalších šedesát, kde jich je více než třetina. Studují tu tisíce
romských dětí, které jsou vyřazeny z hlavního proudu vzdělání. A většinou to není
přirozený důsledek toho, že by v dané lokalitě žilo tolik Romů. Tyto školy existují
v Praze a řadě větších měst.
Kvůli systému, který dovoluje malou mobilitu, pak ztrácíte příklady lidí ze
znevýhodněných oblastí, kteří se dostanou o patro výš a fungují jako motivace pro
ostatní. A pro majoritní společnost pak nemáte příběhy, které by ukázaly, že
„biologizace“ problému je chybná.
Proto se taky pragmatická debata o těchto problémech u nás moc nedaří. Když
dovolíte tak malou mobilitu a tak velké nerovnosti ve vzdělávání, ztrácíte příklady
toho, že to funguje.

Daně v Česku nesnižují chudobu

Jde tedy debata o chudobě a nerovnostech v České republice i za novinové titulky?
Sám říkáte, že jsme konjunkturu z hlediska těch chudších regionů nevyužili.
Abychom nebyli jen negativní, v exekucích se mnohé povedlo zlepšit, ačkoliv je před
námi ještě hodně dalších kroků. Zvýšení minimální mzdy se neprojevuje do
nezaměstnanosti – což ostatně ani ze zahraničních analýz nešlo čekat. Chudoba
důchodců poklesla díky valorizaci penzí.
Celkově mi ale přijde, že levicové strany jako ČSSD a hnutí ANO, které by reformy
měly táhnout, jsou v zajetí těžkotonážních přístupů. Neumí dělat selektivní programy
na podporu mobility a předškolního vzdělávání nebo cíleně podpořit některé
z regionů.
Taky nevím, proč třeba ČSSD viditelně nepropaguje snížení zdanění práce a zvýšení
některých jiných daní. Jeden z největších bloků v Česku je, že daně nesnižují chudobu.
Na to ukazují už studie IDEA, není to jen levicová myšlenka. A redistributivní efekt
dost možná klesá.
Příjmové daně jsou sice částečně progresivní kvůli slevě na poplatníka. Jenže sleva na
poplatníka stagnuje a tím, že se zvyšují příjmy, v podstatě neviditelně roste zdanění
práce. Přitom pro chudé, nízkopříjmové ta sleva znamená relativně víc. Tím klesá
i progrese. Celkově je to myslím absurdní. S novou minimální mzdou 14 600 budete
platit 900 korun na dani z příjmu.
Jak by se to mělo podle vás změnit?
Rozhodně by šlo zvednout až o 10 000 korun slevu na poplatníka. Sníží se zdanění
práce, nízkopříjmoví by neplatili skoro nic – už tak dost odvedou na odvodech –, a tím
se i progrese trochu obnoví.
Diskuse o snížení zdanění práce nám ale úplně chybí. Přitom by to pak podpořilo
i české začínající podniky a omezilo úniky do švarcsystému. Samozřejmě by se pak
tyhle ztracené miliardy musely ušetřit či danit jinde. Ale levice se k diskusi o jiných
typech daní, jako například z majetku, nemovitostí a dalších, neumí přihlásit.
A proč se to ČSSD nedaří?
To nevím. Možná se bojí, že danění nemovitostí bude nepopulární, protože je vlastní
i důchodci. Muselo by být nějak progresivní. Možná je tam i jistá „path
dependency“ – následujete, co vám vykolíkovala předchozí cesta. ČSSD žije vždy tak
tři roky v tématech minulosti. Ještě v roce 2015 i 2016 řešili pobídky pro zahraniční
firmy, i když už nezaměstnanost nebyla téma a řešila se výše platů.
Teď zase místo úpravy zdanění minimální mzdy pořád řeší jen její zvyšování, jakkoli je
správné. A středopravá opozice v tomto také moc nenabízí. Může to být znovu Andrej
Babiš, kdo to pochopí jako první a půjde s programem změny zdanění práce do
příštích voleb.
Taky jste v knize zmiňoval, že stoupá počet lidí, kteří si myslí, že platí příliš velké
daně, a nevěří státu.
Nevím, zda to stoupá, ale ve výzkumu, který jsme před pár lety připravili pro Glopolis,
lidé odhadovali, že 38 % vybraných daní a odvodů se ztratí v korupci při veřejných
zakázkách. Což je šokující nadhodnocení. Více nadhodnocující lidé také měli
negativnější vztah k placení daní. Na téhle nedůvěře nevydělává nikdo.
Neohrožuje nás do budoucna, že si nedokážeme třeba právě daně spojit s nějakou
společenskou smlouvou? Bude stát pak schopný řešit budoucí migrační krizi nebo
probíhající klimatickou krizi?
To je zajímavý aspekt. Teď nám například při výzkumu Rozděleni svobodou vyšlo, že
klimatickou krizi považují za problém všechny společenské třídy. Velmi se ale liší
v ochotě vzdát se dvou procent svých příjmů na řešení problémů s ní spojených.
Což samozřejmě souvisí mimo jiné s tím, jaké mají zdroje – zda si to mohou dovolit.
A jestli mají pocit, že je systém přerozdělování spravedlivý. A tady bych řekl, že jisté
spravedlivé rozhořčení cítí nižší střední třída, která pracuje v zaměstnaneckých
pozicích, odvádí z práce v Česku velmi vysoké odvody a daně. A často už nečerpá
výhody ani sociálního systému.
Jak se tohle projevuje konkrétně?
Protože nevalorizujeme životní minimum, podle kterého se počítá nárokovost
některých dávek, tak například počet lidí, kteří berou přídavek na děti, klesl z 650 tisíc
rodin za ministra financí Janoty na méně než polovinu. Udělali jsme z toho
chudinskou dávku.
Měli bychom se zabývat tím, zda skrytě stoupající zdanění práce a omezení reálného
rozsahu těchto podpor nevede k vyšší averzi k sociálnímu státu. A k demokratickému
státu obecně.
Podle našich výzkumů část obyvatelstva cítí velkou averzi také k postkomunistickému
vývoji. Tzv. ohrožená třída, jejíž ekonomický stav neodpovídá tomu, jakého její
členové dosáhli vzdělání a jaký mají sociální a lidský kapitál.
V knize zmiňujete, že konflikt se do budoucna nebude týkat toho, jestli danit více,
nebo méně, ale toho, zda se dá danit chytře. Proč si myslíte, že to bude hlavní
otázka?
Protože daně v Česku neplní redistributivní efekt a nezohledňují, že máme sice
relativně omezené nerovnosti v příjmech, ale výrazně větší nerovnosti v majetku.
Vysoké zdanění práce má negativní vliv na rozvoj podnikání a českého kapitálu.
Může se zdát, že danění je parciální problém, ale má dopad na trh s bydlením, na
rozvoj českých firem i na negativní společenský sentiment nižší střední třídy.
V souvislosti s pomocí regionům se často skloňuje například vybudování
infrastruktury či přesun úřadů, ale právě zvýšení slevy na poplatníka pomůže
disproporčně chudým regionům, protože v těchto regionech jsou to „větší peníze“.
Nepoučitelný národ?

Píšete také o českých autostereotypech, že máme „ohnutý hřbet“ nebo jsme příliš
„rovnostářští“. V čem jsou tyto argumenty problematické? A jsou úplně mylné?
Když dopodrobna zkoumáte například stereotyp o tom, že jsou Češi rovnostáři,
zjistíte, že jsme podle mezinárodních průzkumů podprůměrní rovnostáři. V názorech,
zda je bydlení lidské právo, zda mají být progresivní daně a nakolik má stát pomáhat
chudým. Většinu těchto postojů Češi zastávají spíše podprůměrně.
Jak popisuje sociolog Havelka, cíl kritiky společnosti skrze národní povahu se neustále
mění. Třeba Emanuel Chalupný považoval za typicky českou vlastnost neschopnost
cokoliv dokončit. Jan Patočka říkal: „Podnětem bylo vždy, že nás někde tlačil střevíc.“
Jednoduše, vždycky kritizujeme na celé společnosti to, co vadí konkrétně nám –
u části je to „rovnostářství“, některým vadí „ohnutá páteř“.
Dá se z průzkumů vyčíst nějaká národní vlastnost?
Byla by to nejspíš nedůvěra k institucím, ateismus ve smyslu nedůvěry k církvím
a potom individualismus – nedostatek solidarity v některých oblastech. To ale jsou
všechno spíše rysy typické pro část postkomunistického prostoru, než že by to byla
specificky česká národní povaha.
Výzkumy psycholožky Hřebíčkové naznačují, že Češi mají sami o sobě negativnější
stereotypy, než o nás mají okolní národy. Dá se tedy říct, že národní povahou Čechů
je hledání negativních rysů ve své vlastní národní povaze.
O něco víc se toho dopouští příslušníci vyšších tříd. Říkat, že národ je nepoučitelný, je
sportem elit. V tom mi připadá kontraproduktivní diskurz části novinářské obce, která
píše o tom, že voliči Andreje Babiše a Miloše Zemana jsou nepoučitelná, autoritářská
polovina společnosti.
V tomhle se neshodnu s interpretací, kterou mají novináři od Alexandra Mitrofanova
až po Jakuba Patočku. Nereflektují, že třetina voličů hnutí ANO říká, že nemá koho
volit. Babiš má podporu v pěti ze šesti sociálních tříd, jsou mezi nimi i příslušníci
zabezpečené střední třídy, kteří nepatří mezi autoritáře.
Ona „druhá polovina“ společnosti je fikcí. Máme tendenci jevy s komplikovaným
pozadím přisoudit národní povaze. To pak zabraňuje jejich řešení. Možná proto se
nesnaží tyto voliče nikdo oslovit, protože si myslí, že jde o zažrané autoritáře, kteří
budou hnutí ANO volit za každou cenu.
Má tohle nějaké další projevy?
Napadá mě ještě mýtus o niterně xenofobním Česku, který se zrodil v debatách
o migraci. Přitom když jsme zkoumali, za jakých podmínek by lidé část uprchlíků
přijali, jen velmi malá část by je odmítla za jakýchkoli podmínek – kdyby se jednalo
o časově omezený azyl, věděli by, že jsou z válečných oblastí, a byly by splněny další
podmínky.
Vydávat xenofoby na sociálních sítích za reprezentanty 70 %, kteří měli nějaké obavy,
byl omyl. Neustálé řešení xenofobie Čechů možná zabránilo strukturovanější
komunikaci o tomhle tématu. V téhle otázce by možná bylo produktivnější psát
o českém azylovém systému. Běžný Čech nejspíše o jeho tvrdosti nic neví. A proto má
větší obavy, než by musel mít. V tomhle případě se tendence převádění jevů na
sebezpytování národní povahy projevila i u levicových liberálů.

Limity levicovosti

Většina řešení, která ve své knize nabízíte, by se dala označit jako levicová. Proč
jsou pro vás právě tato nejatraktivnější?
Kdybyste si mnou navržené změny sepsal jako programovou nabídku v bodech –
snížení zdanění práce, zvýšení zdanění majetku, investice do konvergence regionů,
zajištění rovných šancí ve vzdělávání –, dostal byste se k programu, na kterém je na
Západě docela shoda levice i pravice. Jen v Česku vypadá levicově, na západ od nás by
to tak nebylo.
Myslím si ale, že jsem pravicový v tom, že mi například přijde problematická část
dotací, které v Česku vyplácíme dopravním a energetickým firmám. A je pravda, že
dotace z Evropské unie byly minimálně v Česku použity s omezenou efektivitou.
Podle mne je ale důležitá sociální koheze a fungování sociálního státu v tom smyslu,
aby pomáhal včas a poskytoval rovné šance a kvalitní služby jako vzdělání. Taky mám
za to, že určitá míra nerovnosti je kontraproduktivní, protože redukuje mobilitu. Je
velmi těžké se dostat v Praze do střední třídy, když mladý člověk i se solidním platem
na koupi bytu v širším centru nedosáhne. Omezení mobility pak snižuje motivaci
k úspěchu. A tohle v západním slova smyslu nějak extrémně levicové není.
Josef Šlerka píše v předmluvě, že se snažíte jako autor pochopit racionalitu vašich
názorových oponentů – kdo to je? Jak vypadá v české debatě váš oponent?
Jeden je autoritativní, populistická část politiků, která se snaží vzbuzovat obavy
a rozehrávat kulturní války. Udržují ve společnosti spor běžného lidu a elit. A tím
odlákávají pozornost od důležitých témat.
Přijde mi jako chyba, když na toto liberálové přistupují. Opravdu vše, co řekne Zeman
nebo Ovčáček, je natolik důležité, abychom kvůli tomu nevnímali, co se děje třeba
kolem dostavby Dukovan, rušení financování dětských skupin, nerovností ve vzdělání
nebo stavebního zákona?
Ale to, co myslí Šlerka, je, že tyhle politiky neberu jako zlo spadlé z nebe či z Ruska.
Populismus – ta snaha mobilizovat běžný lid proti kulturním elitám – je do jisté míry
racionální strategie, která reaguje na velkou rozdrobenost elektorátu, který je těžké
spojit nějakým programem, proto ho spojujete iluzí společného nepřítele.
A ten druhý typ oponenta?
Přijde mi škoda, že politici, co si v Česku říkají, že jsou pravicoví, často obhajují
selektivní výhody pro vyšší střední třídu, které jsou ale placené z daní všech lidí –
různé kontraproduktivní slevy na daních a příspěvky na spoření. Místo toho, aby
reálně hledali cestu, kde nahradit snížení danění práce a jaké intervence ve
vzdělávání a sociálním systému jsou efektivní.
V čem byste svým kritikům dal za pravdu?
Uznávám kritiku, která by se dala vznést v tom smyslu, že se složitostí systému roste
riziko neočekávatelných důsledků. To je relevantní pravicová kritika rizik některých
kroků a intervencí v sociálním systému, které bych si představoval. Nicméně třeba
změny daňového systému, o kterých tady mluvíme, by komplexitu příliš nezvýšily.
Naopak bych řadu výjimek zrušil.

V Americe i u nás často kritici některých úspěšných sociálních programů zmiňují, že
možná fungují v malém rozsahu, ale nejsou aplikovatelné celostátně, mýlí se?
Je pravda, že projekt Housing First v Brně zahrnoval také sociální práci, která by
v celorepublikovém pojetí nebyla tak jednoduše realizovatelná. Dále pak největší
efekty v předškolním vzdělávání měly programy pro stovky dětí. Širší programy
naopak měly účinek menší. Natož povinný předškolní rok, který přichází pozdě a míří
na celou populaci.
Proto například nesouhlasím s tím, aby program sociálního bydlení byl velmi široký.
V návrhu, který existoval za Sobotkovy vlády, by na sociální bydlení mohla dosáhnout
asi desetina populace. To by už byl velký program, který necílí na lidi s extrémním
problémem s bydlením, ale jedná se o alternativní řešení chudoby. A je otázka, jestli
máte řešit chudobu nabídkou sociálního bydlení, nebo právě snížením daní z práce
a daněním majetku.
Dá se říct, co by stát v sociální politice dělat neměl?
Neměl by draze platit náklady na to, že nedokáže lidem pomoci včas. Neměl by asi
prosazovat opatření bez nějaké představy efektivity a dělat z cílených intervencí
obrovský paternalistický program, který efektivitu ztratí. Někdo tradiční levici kritizuje
za to, že navrhuje věci tak, že v nich lidé přestávají být aktéry a stanou se jen
objektem politických opatření. Je nutné i vytvářet podmínky, aby mohly vznikat
inovace – k tomu vede třeba nižší danění práce. A doceňovat roli lokálních komunit.
Ukazuje se, že rozšíření exekucí i bez ohledu na socioekonomickou rozvinutost souvisí
nějakým způsobem s religiozitou a další občanskou propojeností v daném regionu.
Církve a lokální komunity mohou fungovat jako faktor, který zvyšuje sociální kapitál
a propojuje lidi ve světě, kde se už s jinou sociální třídou nesetkáte. Bylo by chybou
levice neuvědomovat si roli těchto komunit.



prokop

PDF file: prokop.pdf



© 2020 PERPETUM
info@dragif.com

DraGIF.com - easy and effective way to share PDF on Facebook


language version:   language version: EN  jazyková verze: CZ


Příroda.czBejvavalo.czoriginální samolepky na stěnuplastikové modely