Rozhovor s Petrem Polakovičem

historie

„Prostě se jednoho dne ozvaly,“

vypráví inženýr ekonomie Polako-
vič u milované brazilské kávy. Výše

zmíněné ho přitom neoslovily náho-

dou. Věděly, že on je v Česku tím

pravým, kdo jim pomůže najít ro-
dinné kořeny. Genealogické pátrání
ostatně považuje za životní koníček,

jemuž se věnuje denně. Propadl mu

před dvaceti lety, kdy se rozhodl
sledovat příběhy vlastních členů ro-

diny. Také mezi jeho příbuznými se

tradovalo, že prapraprapředci z rodu
Hörbe kdysi vyslyšeli sliby o lepším
životě vJižní Americe.

„V roce 1996 jsem se jako eko-

nom dostal s obchodní misí do Bra-

zílie a oživil jsem v sobě vzpomín-

ku o zapomenutých předcích. Cho-

dil jsem po São Paulu, díval jsem se
lidem do tváří a přemýšlel, který

z nich by mohl být mým hodně
vzdáleným příbuzným,“ líčí.

Dodává, že strýcové Hörbe po-

cházeli podobně jako další Boemios

– tak si sami podle původu Brazilci
s kořeny v Českém království stále
říkávají – z německých částí nynější
ČR. Šlo nejčastěji o zemědělce hos-podařící v neúrodných podhorských
ahorských oblastech.

Volání přes věky

Po návratu do Česka myšlenky
najít jejich stopy začal zhmotňovat.
„Nejdřív jsem pátral na všech mož-

ných českých úřadech. Až mi jeden

chytrý pán poradil, abych zkusil ty
německé. Konečně jsem uspěl!

V roce 1998 mi napsala německá

konzulka z brazilského Blumenau

ve státě Santa Catarina, že Claudio

Hörbe je u nich známý architekt,“
vypráví Polakovič.

Podobné česko-brazilské vazby
se mu podařilo za dvacet let vypá-trat pro zhruba tři-

cet rodin. „Bo-

emios beru jako

svou velkou rodi-

nu. Jen pořád do

Brazilek a Bra-

zilců hučím: při-

šli jste z Čech,

nikoliv z Němec-
ka,“ usmívá se.

Záhy začíná vy-

právět příběh osí-

dlování Brazílie

emigranty s koře-

ny v Českém krá-

lovství, který za-

čal v srpnu prá-

vě před dvěma

Rodina Maríi Hollaso-

vé pochází z Horního
Hanychova, z Liberce.

Předci Elaine Johnové
kdysi žili ve Smržovce.

Kořeny Justine Thu-

meové jsou pro změ-
nu v České Lípě.

Všechny dámy se na-
rodily a žijí v Brazílii.

Před lety začaly kdesi

ve střední Evropě pá-
trat po minulosti.

A našli Čecha Petra
Polakoviče (53).

Pomáhá Boemios

>> Lenka Hloušková
Pomáhá Boemios >> Krajanské muzeum vystěhovalectví do
Brazílie provozuje Petr Polakovič v Náhlově
v Ralsku. Pátrání vyžaduje trpělivost i jazy-
kovou výbavu. Ovládá angličtinu, němčinu
a portugalštinu. Foto Právo – Jan Handrejch>> Své předky hledá v Česku také María Hollasová. Její pra pra…
předci odešli z českých zemí do Brazílie v jedné z prvních vystě-
hovaleckých vln. Foto archív Petra Polakoviče (4)

najít české předky

sty roky. Tehdy z italského přístavu

vyplula loď s rakouskou princeznou

Marií Leopoldinou (1797–1826),
dcerou Habsburka Františka I. –

a jejím manželem princem Petrem

(1798-1834), synem Jana VI. z rodu

Braganza. Společně měli v Brazílii
založit novou vládnoucí dynastii.

K podobně smělému plánu ovšem

potřebovali schopné lidi, Evropany,

kteří by jim novou monarchii po-

mohli vybudovat. Na oplátku jim na-

bízeli zdarma či levně ke koupi hek-
tary půdy v rozsáhlé, řídce osídlené

zemi. Oboustranně výhodný obchod
zlákal během 19. století jen ze střed-
ní Evropy desítky tisíc emigrantů.
Převažovali právě etničtí Němci.

Svůj původ nikdy nezapřeli, ostatně

v řadě brazilských měst dodnes ve-

dle portugalštiny zní němčina. Nic-
méně na to, odkud kdysi přišli, dáv-

no zapomněli. „Zjistil jsem, jak je

paměť nespolehlivá. U nás doma se
tradovalo, že předci odešli z Česko-
slovenska za velké ekonomické kri-ze, kolem roku 1930. Ale bylo to
mnohem dřív,“ pokračuje Polakovič.

Týdny na lodích

Nejdůležitější informace do jeho

rodinné mozaiky mu přinesly pasy

a kronika, kterou pečlivě opatrovala

jedna z jeho vzdálených tet. Zjistil

v ní mimo jiné, že jeho dva prapra-
prastrýci – bratři Petr a Josef s rodi-

nami – odešli ze severu Čech přes
Hamburk vroce 1877.

„Než se dostali do nového bydliš-

tě v kolonii Agudo (původně kolo-
nie Santo Ângelo – pozn. red.), trva-
lo to téměř dva měsíce. Jedno z je-
jich dětí cestu nepřežilo. Ovšem po-
sléze se jim v Brazílii dařilo. Každý
zbratrů měl celkem devět dětí,“ líčí.

Aby mohl pokračovat v pátrání
a dokázal mluvit se vzdálenými pří-
buznými a úřady, začal se učit por-

tugalštinu. Její znalost mu otevřela

další možnosti. Studoval v Brazílii

na univerzitě, bádal v archívech,

mluvil o hledání Boemios v médi-

ích. Požehnáním v jeho snaze obje-
vit další a další stopy se mu stal ta-
ké internet, konkrétně Facebook.

„Je to dobrodružství, které má
jasný začátek, ale konec se ztrácívá

v dějinné mlze,“ podotýká. První

Boemios jeli podle něj již na první

lodi směřující v srpnu 1817 do Bra-
zílie. Tedy už s Marií Leopoldinou.

Patřil k nim také Dominik Sochor,
hlavní vycpávač zvířat, či botanik

a zahradník Heinrich Wilhelm
Schott. Nicméně s příštími vladaři

Brazílie odplouvalo přes oceán také
asi dvě stě dvacet vojáků. „Předpo-

kládám, že i mezi nimi Boemios by-
li,“ tvrdí.

Další zájemce o vystěhování do
Jižní Ameriky začal aktivně hledatv letech 1820–1830 Georg Anton
Schäffer, lékař, přírodovědec, muž

mnoha talentů, polyglot původem

z Münnerstadtu. „Rekrutoval vojáky

i kolonisty po celé konfederaci ně-
meckých států. Vím, že zamířil i do

Rakouska a k nám do českých ze -

mí. Česky uměl, jako student pobý-
val rok na stáži v lékárně v Chrudi-
mi. Zamířil jistě i do Sudet. Od nás

se do Brazílie vyvážely sklo a por-
celán. A to často vyráběli právě češ-
tí Němci,“ objasňuje další vazby,
tentokrát ekonomické, Polakovič.

Po stopách Kubíčka

Naverbovaní Boemios posléze
cestovali vlaky, které je z původních

První Boemios byli vědci
S princeznou Leopoldinou vyplula do Brazílie velká přírodo-
vědná výprava. Bylo v ní pět vědců z českých zemí: Dominik
Sochor, Christian Mikan z pražské univerzity, Wilhem Schott
z Brna, Johann Emanuel Pohl z České Kamenice a Rochus
Schüch, profesor gymnázia v Opavě, rodák z Linhartic u Mo-
ravské Třebové. Do Vídně zaslali následně mnoho exponátů,
z těch pak bylo otevřeno v Harrachově paláci velkolepé mu-
zeum Brasilianum. Většina členů expedice se vrátila do Rakou-
ska do dvou let, ale Dominik Sochor s Johannem Nattererem,
rozeným Rakušanem, se vydali do dalších koutů této rozlehlé
země, mj. i do obrovské provincie Mato Grosso. Později oba
onemocněli žlutou zimnicí a Sochor jí v roce 1826 podlehl.

najít české předky

mova z přístavu Livorno právě před 200 lety.
Repro foto Paulo Rezzutti: D. Leopoldina

➞

PR75625

domovů zprvu odvážely do němec-

kých přístavů Hamburk a Bremer-

haven, později do italského Janova

a tehdy rakouského Terstu. Tam pře-

sedli na lodě. Cesta přes moře jim

trvala podle počasí a typu plavidla

týdny. Ale ani přistání neznamenalo
konec jejich putování.

Nové domovy nacházeli totiž Bo-

emios v 19. století mimo jiné v osa-

dách Jonville ve státě Santa Catari-

na, São Bento do Sul a Brusque ve

státě Santa Catalina, Nova Petrópo-

lis, Venâncio Aires, Candelarii

a dalších městech v Rio Grande do

Sul.Půda, kterou jim monarchie vý-

hodně poskytovala, se nacházela
v zalesněném, těžce přístupném vni-

trozemí. Než se dostali na místo ur-
čení, trávili další týdny na lodích,

vorech. Kolonie posléze budovali

společně. Ve svém okolí pěstovali

základní plodiny, chovali slepice,

prasata a dobytek. Až postupně za-

čali budovat cesty směrem k civili-
zaci, tedy kmoři.

Nejznámějším českým přistěho-

valcem z této etapy byl Jan Nepo-

muk Kubíček z Třeboňska, v Brazí-
lii přezdívaný João Alemão (význam

ve smyslu německý Honza, Brazilci
takto označovali cizince – pozn.

red.), pradědeček budoucího brazil-

ského prezidenta Juscelina Kubits-
cheka. V roce 1830 se usadil veměstě Diamantina (brazilský stát

Minas Gerais – pozn. red.), na krá-

lovské obchodní cestě vybudované

po nálezech zlata a diamantů. Tře-

boňský Kubíček se tam stal oblíbe-

ným truhlářem. V jedné rodině se

dodnes dochovaly dva kusy nábytku
– prosklená skříň astůl, jež vyrobil.

Polakovič se dlouhé roky snaží
v Česku dohledat jeho vzdálené pří-

buzné. Zatím marně: „Testy DNA

nejsou nejlevnější. Navíc aby byly

průkazné, musí být v dané rodině

zachována dědičnost po meči, tedy

v každé generaci se musí narodit
aspoň jeden muž… Je to složité.“

Náhody pomáhají

Svou snahu ovšem zatím rozhod-

ně nevzdává. Z minulosti ví, že
k úspěchu stačí drobnost, často ná-

hoda. Pak se už zjištění valí jako

sněhová koule. Zmíní přitom gene-
alogická pátrání v Brazílii pro města

Nový Bor, Trojanovice u Rožnova

pod Radhoštěm a Jablonec nad Ni-
sou. I když se snažil, co mohl, uspěl

jen u Trojanovic. Po prozkoumání
materiálů zamířil najisto do městeč-

ka Piraju ve státě São Paulo, kam

kdysi z Moravy odešlo patnáct
rodin.

„Mluvil jsem s pamětníky. Pro-

cházel archívy. Vystoupil v rozhla-
se, ale pořád nic. Za pár dnů po od-
vysílání pořadu mi zavolal pán, že

zná rodinu Schablatura, která by

mohla odpovídat té hledané. A sku-

tečně šlo o potomky Moravanů, což

ani netušili. Jméno si totiž kdysi

pozměnili na Schablatura-Ungria

podle Rakousko-Uherska, odkud
přijeli,“ ohlíží se.

A jak Boemios reagují na sděle-
ní: pocházíte z Česka? „Nadšeně.

Pana Schablaturu to natolik povzbu-
dilo, že se přihlásil do kurzu češtiny.

Jinak jeho předci Petr a Marie

Schablaturovi z Trojanovic do Bra-
zílie odjeli v roce 1895,“ líčí Pola-
kovič a dodává: „Část této rodiny
u nás ještě dokonce žije, takže jsem

je propojil. Brazilští Schablaturovi

teď plánují cestu do Evropy, hledat
jiného členy rozvětvené rodiny.“ Na
tenhle úspěch se nabalil i další:

„Nedávno mě kontaktoval potomek

jiného člena té skupiny, Henrique

Krchňák. Sám odjel do města Piraju
a snažil se najít další členy rodiny.

Psal mi, že tam je příbuzných se

jménem Duron hodně. A já hned na
to, no jo, vždyť to je překlad příjme-

ní dalšího vystěhovalce Tvrdoň.“

Stovky tisíc dědiců

Příliv Boemios do Brazílie ne-
zastavilo ani vyhlášení brazilskérepubliky v roce 1889. Co víc, dal-

ší silnou vlnu přinesla 30. léta

20. století. Dorazila s obuvnickým

průmyslem, tedy s českým podni-
katelem Janem Antonínem Baťou.

Tehdy v zemi vznikala města Bata-
tuba, Batayporã nebo Bataguassu.

Ale to už je jiná kapitola česko-
brazilských dějin...

A kolik Brazilců tedy může mít
kořeny u nás, v Českém království?

Polakovič, s mnohaletou praxí eko-
noma, začne hbitě počítat: „Z Evro-
py odjíždělo mnoho lodí měsíčně,
s našimi Boemios počítám tak dvě.

Zhruba po sto lidech, to je zhruba
dva tisíce ročně. Opravdu intenzívní

vystěhovalectví začalo v roce 1860
a trvalo dejme tomu do roku 1900.

To je nějakých osmdesát tisíc osob,

které mají kořeny u nás, na území

České republiky.“

Dodává, že se rodinám v Brazílii
skutečně dařilo a hodně se rozrůsta-
ly. A ten odhad? Ptám se znovu.
„Z těch osmdesáti tisíc původních

Boemios může být dnes až osm set
tisíc lidí,“ nezaváhá. Se vzdálenými

příbuznými se ovšem setkají v ČR

zřídkakdy. Leckdy nemohou na -
vštívit ani dům, z nějž jejich pra -
pra…předci odešli. „Čeští Němci

z našeho prostoru po roce 1945

zmizeli. Hodně německých obcí by-
lo zbořeno…,“ uzavírá.
>> Brazilka Elaine Johnová – uprostřed – se již do Česka vydala. Podařilo se jí také
prohlédnout dům, z něhož kdysi její prapředci odešli do světa. Dnes ho vlastní
manželé Bělohlávkovi.>> Důležitým zdrojem poznání o vystěhovalcích
jsou dobové matriky a jiné úřední materiály, mimo
jiné palubní lístky nebo soupisy vlastnictví půdy.


Rozhovor s Petrem Polakovičem

PDF file: Revista-tcheca_Pomaha-boemios (1).pdf

Sestava 1